Tma jako v pytli (Záskok)
Tma jako v pytli
V době Cimrmanova hereckého kočování byla většina hospodských sálů a sokoloven již elektrifikována. Ale poměrně často se stávalo, že uprostřed představení došlo k přerušení dodávky proudu a celé divadlo se ponořilo do tmy. Zapalovat svíčky či petrolejové lampy bylo po požáru Národního divadla přísně zakázáno. Muselo se tedy čekat, až se závada odstraní. Pro tyto nepříjemné chvíle čekání napsal Cimrman vtipnou scénickou vložku, která se celá odehrávala potmě. Když jsme ji v pozůstalosti herce Oty Plka našli, uvědomili jsme si, že tu Jára Cimrman dávno před vynálezem rozhlasu položil základy k rozhlasové hře. Posuďte sami. Prosím, zhasněte světlo. (Zhasne se)
HEREC: Velevážené publikum, zůstaňte na svých místech. V důsledku poruchy elektrického osvětlení sehrajeme vám veselý výstup "Tma jako v pytli".
KREJČÍ: Manželko, nevadí ti, že odcházím z domova a nechávám tě tu samotnou v našem bytě, který je zároveň krejčovskou dílnou?
ŽENA: Nevadí. Vim, že jako krejčí musíš za svými zákazníky z domu, když nám tak často vypínají světlo a ty tu nevidíš na práci.
KREJČÍ: Tak sbohem, manželko.
ŽENA: Sbohem, manželi. A nebouchej dveřmi, ať neprobudíš dědečka, který spí ve vedlejší místnosti. Je pryč. Už jsem se bála, že neodejde. Každou chvíli totiž přijde můj milenec František Křižík. Má továrnu na elektřinu a udělá poruchu, kdykoli chceme manžela vystrnadit z domu. (Ozve se zaklepání) To jsi ty, miláčku? Pojď dál, vzduch je čistý.
KŘIŽÍK: Promiň. A teď? Jsi to ty? Nejsi panna?
ŽENA: Ale Františku!
KŘIŽÍK: Už tě poznávám. Kdybys byla panna, měla bys tady odsud k podlaze dřevěnou štangli.
ŽENA: Kde jsi, Františku?
KŘIŽÍK: Tady, miláčku. Smím tě políbit?
ŽENA: Polib me, Františku.
KŘIŽÍK: Mne připadá, že máš v puse fajfku.
ŽENA: Dědo!? Vy jste tady?
DĚDA: Jo. Hledám svíčku. Kdo to tu s tebou je?
ŽENA: To je Venouš. Můj muž a tvůj syn. Běž spát. Najdu svíčku sama.
DĚDA: Tak já jdu. Dobrou noc.
KŘIŽÍK: Konečne sami, drahá. Celý život bych ti chtěl takhle klečet u nohou.
ŽENA: Kleč, Františku, kleč.
DĚDA: Poslyš, snacho, vrátil jsem se. Nějak se mi nezdá ten hlas. Jsi to opravdu ty, Venouši? Kde jsi? Aha, tady. Co že jsi tak malej?
ŽENA: Dědo, Venouš teď odešel. Tohle je sousedovic malý Mirek. Jeho mamince zase došel ocet.
DĚDA: K čemu potřebuje tolik octa? Vždyť seš tu pro něj každej den. (Ozve se zaklepani)
ŽENA: Kdo je?
MIREK: Dobrý večer, jsem sousedovic malý Mirek. Mamince zase došel ocet.
DĚDA: To jsem blázen... Říkalas, že tady ten, co ho držím za vlasy, je sousedovic malý Mirek.
ŽENA: Sousedi mají dva malé chlapce, dědo.
DĚDA: A oba jsou Mirkové?
ŽENA: Ano. Mají dva malé Mirky. Vy už taky nic neudržíte, dědo.
DĚDA: Jednoho Mirka jsem udržel. (Ozve se zaklepani)
ŽENA: Kdo je?
SOUSEDKA: Dobrý večer. Jsem vaše sousedka. Neni tady náš Mirek?
DĚDA: Jsou tu oba vaši Mirkové.
SOUSEDKA: Oba? Ja mám jen jednoho Mirka.
DĚDA: Vidíš, snacho, sousedka je mladší, a taky udrží jen jednoho.
KREJČÍ: To jsem rád, že jsem neodešel za svými zákazníky a svůj odchod jsem jen předstíral.
ŽENA: Probůh, manželi, tys byl celou dobu zde?
KREJČÍ: Ano. Konečne jsem se dozvěděl, proč nám tak často vypínají proud. Pojď sem, Křižíku! Kde jsi? A, tady klečíš.
MIREK: Já jsem Mirek.
KREJČÍ: Promiň, Mirku. Tak tohle je Křižík!
KŘIŽÍK: Já jsem taky Mirek.
KREJČÍ: Nekecej. Je jenom jeden Mirek. Druhej je tu na ocet. Křižíku, pamatuj si, ještě jednou vypneš elektriku...
KŘIŽÍK: Slibuji, že nevypnu, pane mistře. Se zálety jsem dneškem skoncoval. Budu si muset vybrat: buď moji novou, obloukovou lampu, nebo vaši starou. (Rozsviti se)
Viděli jste, přátelé, respektive slyšeli, jak Cimrman využil výpadku proudu, který divadelní představeni zpravidla ochromí, k pobaveni publika. Scénku "Tma jako v pytli" hrála jeho společnost několik let se stejně bouřlivým ohlasem, jakého jsme byli svědky dnes, a to až do roku 1913, kdy navštívil divadelní představení František Křižík s chotí. Sám Křižík by byl přešel celou záležitost s humorem, ale jeho paní trvala na tom, že scénka musí být stažena z repertoáru a výpadky proudu musí přestat.
